Žilní přístup a chronická dialýza

Belding Scribner
Belding Scribner

Navzdory rozsáhlému technologickému pokroku v oblasti dialyzačních přístrojů představovalo napojení pacientova krevního oběhu na mimotělní oběh dialyzačního přístroje v prvních letech dialyzační léčby závažný problém. Pacienti byli napojeni na mimotělní oběh krve pomocí skleněné trubičky, která se zaváděla chirurgicky do tepny a žíly pacienta. Vzhledem k tomu, že takto vytvořený cévní přístup měl minimální životnost, bylo možné provedení pouze několika dialyzačních výkonů, a tedy neumožňoval léčbu pacientů s chronickým nezvratným selháním funkce ledvin.

Opakované napojení na dialyzační přístroj, a tedy dlouhodobou dialyzační léčbu umožnil až tzv. Scribnerův shunt, který spočíval v propojení tepny a žíly pacienta silastikovou hadičkou. Její část, vystupující nad pokožku, se při napojení na dialyzační přístroj rozpojila a propojila s mimotělním oběhem dialyzačního přístroje. Po ukončení dialyzační léčby se pak oba konce hadičky zase spojily a tak se procedura při každé dialyzační léčbě opakovala. Na jaře roku 1960 Belding Scribner v Seattlu implantoval svůj „shunt“ Američanovi Clydu Shieldsovi. Shields se tak stal prvním pacientem léčeným chronickou hemodialýzou, která mu umožnila žít dalších jedenáct let, než v roce 1971 zemřel na srdeční onemocnění.

 

Nejvýznamnější průlom na poli cévního přístupu pro dlouhodobou dialyzační léčbu přišel následně v roce 1966, kdy Brescia a Cimino chirurgicky vytvořili podkožní propojení mezi tepnou a žílou. Vysokotlaká krev, přiváděná z tepny přímo do žíly, tak vede jednak k rozšíření jinak tenké žíly, což umožní opakované zavádění dialyzačních jehel, a jednak do žíly přivádí dostatečný průtok krve potřebný k účinné dialyzační léčbě. Podkožní technika arteriovenózního zkratu snížila jinak velmi vysoké riziko infekce cévního přístupu, jak tomu bylo v případě zevního Scriebnerova shuntu, a umožnila tak léčbu dialýzou probíhající v horizontu mnoha let. Tato, tak zvaná arteriovenózní (AVF) píštěl se používá dodnes jako z mnoha důvodů nejideálnější způsob cévního přístupu k napojení pacientů na mimotělní krevní oběh dialyzačního přístroje. Pouze v případech, kdy není možno včas vytvořit podkožní cévní přístup nebo v případech, kdy cévní systém pacienta je natolik poškozen, že jej k vytvoření cévní fistule nelze použít, je možno k napojování pacienta použít cévní dialyzační katetr, který se zavádí do některé z centrálních žil.

Brescia a Cimino a podkožní propojení mezi tepnou a žílou cévní přístupy pro dialýzu
 Brescia a Cimino a podkožní propojení mezi tepnou a žílou  Cévní přístupy pro dialýzu

 

dialyzační středisko Hradec Králové
Dialyzační středisko Hradec Králové
zdroj www.fmc-ag.com

Tyto první úspěchy s dlouhodobě použitelným cévním přístupem pro dialýzu připravily úrodnou půdu pro první program chronické hemodialýzy, který byl v následujících letech zahájen uvedením do provozu prvního dialyzačního střediska na světě (1960; Seattle; USA), v tehdejší ČSSR pak v Hradci Králové v roce 1967.

Belding Scribner se svým týmem po mnoho let svá vylepšení a vynálezy vědomě nechránili patentem, aby se k pacientům na dialýze jejich život zachraňující techniky dostaly co nejdříve. Celoživotnímu úsilí Beldinga Scribnera se dostalo uznání v roce 2002, kdy spolu s Willemem Kolffem získali významnou Cenu Alberta Laskera za mimořádné výsledky v lékařských vědách. Scribner zemřel v roce 2003 ve věku 82 let.