Počátky dialýzy: John J. Abel a Georg Haas

vividifuze

Vividifuze

 

doktor Haas a jeho první léčba dialýzou u člověka
Doktor Haas a jeho první léčba dialýzou u člověka
zdroj www.fmc-ag.com

Historicky první popis procesu tohoto typu byl publikován v roce 1913. Abel, Rowntree a Turner „dialyzovali“ uspaná zvířata tak, že jejich krev vedli mimo tělo skrz hadičky s polopropustnými membránami. Membrány byly vyrobeny z kolodia, materiálu na bázi celulózy. Není však jasné, zda Abel a jeho kolegové původně zamýšleli tento proces známý jako vividifuze použít k léčbě selhání ledvin nebo, jak se někdy uvádí, ho pro tento účel použili až později. Léčba dialýzou však i dnes stále využívá zásadní prvky Abelova přístroje pro vividifuzi.

Hirudin, protisrážlivá součást slin pijavic, byl poprvé objeven v roce 1880 britským fyziologem Haycraftem. Než mohl Abel vést zvířecí krev „dialyzátorem“, bylo nutné alespoň dočasně potlačit její srážlivost. Abel a jeho kolegové používali látku známou jako hirudin.

Německý lékař Georg Haas z města Giessen poblíž Frankfurtu nad Mohanem provedl první léčbu dialýzou u člověka. Předpokládá se, že Haas provedl dialýzu u prvního pacienta se selháním ledvin v létě roku 1924 po několika přípravných pokusech. V roce 1928 už měl za sebou Haas dialýzu šesti dalších pacientů, z nichž ani jeden nepřežil pravděpodobně kvůli tomu,že se pacienti nacházeli v kritickém stavu a léčba dialýzou nebyla dostatečně efektivní. Haasův dialyzátor, který také využíval kolodiové membrány, byl postaven v mnoha modelech a velikostech.

Kdy a jak se Haas dozvěděl o úsilí Abelovy výzkumné skupiny, je předmětem mnoha spekulací. Ale přesná odpověď není známá. Haas s největší pravděpodobností dokončil své přípravné pokusy, které začal v roce 1914, aniž by věděl o Abelových zkušenostech, protože komunikaci ztěžovala válka. Ale po jejím skončení už pravděpodobně o snaze Abelova týmu věděl.

Haas stejně jako Abel při své první dialýze také použil hirudin jako protisrážlivé činidlo. Avšak hirudin často způsoboval závažné komplikace způsobené alergickou reakcí, protože látka nebyla dostatečně vyčištěná a pocházela z živočicha člověku velmi vzdáleného. Nakonec Haas při svém sedmém a posledním pokusu použil látku známou jako heparin. Heparin je univerzální protisrážlivá látka vyskytující se u savců, kterou poprvé z psích jater izoloval Američan MacLean v roce 1916. Tato látka způsobovala podstatně méně komplikací než hirudin, i když nebyla dostatečně vyčištěná, a co více, dala se průmyslově vyrábět ve velkém množství. Heparin se tak stal nejpoužívanějším protisrážlivým léčivem od roku 1937, kdy byly do výroby zavedeny účinné čistící metody odstraňující alergické reakce vyvolávající cizorodé látky.