Historie dialýzy

Thomas Graham a jeho první dialyzační přístroj
Thomas Graham a jeho první dialyzační přístroj

První vědecký popis těchto procesů pochází od skotského chemika Thomase Grahama, který je znám jako „otec dialýzy“. Osmóza a difuze se nejprve staly oblíbenými metodami využívanými v chemických laboratořích, kde umožňovaly oddělení rozpuštěných látek od vody v roztocích přes polopropustné membrány. Graham výrazně předběhl svou dobu, když naznačil, že jeho práce má potenciál využití v lékařství.

V roce 1855 německý fyziolog Adolf Fick publikoval kvantitativní popis procesu difuze. Ale trvalo ještě dalších 50 let, než někdo další poskytl tomuto procesu stabilní základy – a tím byl Albert Einstein. Einstein odvodil empiricky určené zákony difuze na základě termodynamiky z teorie Brownova pohybu molekul a tím postavil pevné vědecké základy. Ale byli to Graham a Fick, kteří objevili základní principy, jež vedly k současné podobě léčby selhání ledvin.

Dnes se termín „hemodialýza“ nesprávně používá obecně k označení metod, kdy k odstranění toxických látek z těla pacienta dochází za použití mimotělního oběhu krve. Správně by se tyto metody měly označovat podle principu, na kterém jsou toxické látky z těla odstraňovány. Tedy na hemodialýzu založenou na principu difuze a konvektivní metody, kam patří hemofiltrace a hemodiafiltrace.